Kdo ji získá? - Nečekané události

Ginny seděla v obýváku a nepřítomně zírala do knížky, kterou měla položenou na klíně. Netrpělivě čekala na zvuk otevírajících se dveří. Každou chvíli se měl objevit Harry, Ron a Hermiona. Když se Ginny dnes ráno srazila s Hermionou u schodiště na ministerstvu kouzel, netušila, že ještě ten samý den bude muset znovu čelit jejímu zvídavému pohledu.
Hermiona jistě nepřišla na to, proč jsem dneska byla na ministerstvu, přesvědčovala sama sebe Ginny. Avšak věřila tomu jen napůl.
Povzdechla si a odložila knížku. Vstala a zamířila do kuchyně zkontrolovat jejich domácí skřítku Eby. Ta dostala za úkol připravit k večeři pečenou kachnu s medovou omáčkou – Ronovo nejoblíbenější jídlo. Dnes večer se na Grimmauldově náměstí měl totiž oslavit Ronův velký úspěch. Ginny z toho nedokázala mít opravdovou radost a trochu si to vyčítala. Za normálních okolností by ji moc potěšil přílet sovy, která nesla vzkaz, v němž stálo, že její bratr konečně získal svou vysněnou práci. Ginny dnes byla ale velice smutná. V uších jí stále zněla Dracova rozzuřená chladná slova. Musela o tom, co se stalo na ministerstvu pořád přemýšlet. Ještě teď měla trochu zarudlé oči z toho, jak velkou část dopoledne proplakala. Nikdy nebyla citlivka, ale v poslední době, když přemýšlela o Dracovi…
Vůbec ho nepotěšila má návštěva. Chtěl jen, abych mu poskytla alibi, a pak mě najednou vyhodil… Proč? Vždyť jsem říkala, že bych mu tu nevinnu dosvědčila, ale on mi nakonec nedal ani příležitost…
Tak dost! Musím o tom přestat pořád dokola přemýšlet. Vždyť je to k zbláznění. Je to jen Draco Malfoy! Rozmazlený namyšlený egoista, kterému nezáleží na nikom jiném než na sobě!
Jenže… je to zatraceně pěkný namyšlený egoista… Sakra!
Ginny by si za tyhle myšlenky nejraději nafackovala. Nedokázala Draca od toho plesu vyhnat z hlavy a děsilo ji to. Byla však pevně rozhodnutá udělat všechno proto, aby se jí to podařilo.
Sotva vešla do kuchyně, uslyšela smích přicházející z chodby. Rychle zkontrolovala vzorně prostřený stůl a zamířila zpět do přijímací haly. Cestou se ještě zastavila u zrcadla a prohlédla si svoje oči. Naštěstí už nebyly tak zarudlé. Ginny se přinutila nasadit milý úsměv a vydala se přivítat přicházející.

Ticho u stolu přerušovalo jen cinkání příborů. Potom, co Ron nejméně stokrát vyprávěl svým přátelům a sestře, jak probíhal jeho první trénink u Kadleyovských Kanonýrů, donutila ho Hermiona konečně zmlknout a najíst se. Ron dnes vypadal snad nejšťastněji ve svém životě. Tuhle skutečnost jen umocňoval fakt, že se cpal až se mu dělaly boule za ušima. Po chvíli klidného stolování Ron zašermoval příborem ve vzduchu a s plnou pusou se opět rozhovořil.
„A můj dres má číslo sedm, chápete? Sedm! To je šťastný číslo! A víte, proč jsem ho dostal zrovna já, i když si ho přáli i ostatní hráči?“ řekl vzrušeně, jako by to byla ta nejlepší událost na světě a dál neohroženě mával vidličkou.
„Ano, Rone, už jsi nám to jednou říkal…“ upozornila ho jemně Hermiona a nenápadně si o kousek poodsunula židli. Evidentně nechtěla, aby Ronova vidlička skončila zapíchnutá v jejím oku. Ginny při tom pohledu zapomněla na svou špatnou náladu a vyměnila si s Harrym pobavený pohled.
„Sedmičku jsem dostal já,“ téměř vykřikl Ron, jakoby svou přítelkyni neslyšel, „protože brankář je nejdůležitější osobou na hřišti, takže má určitá privilegia!“ dokončil nadšeně.
Harry zvedl obočí.
„No jo, Harry, chytač je taky důležitý. Ale to víš brankář je…“
„Co?“ skočila mu Ginny potutelně do řeči.
„No prostě… je velice důležitý a…“ nevěděl Ron, co říct. Na chvíli zmlknul a vypadalo to, že horečnatě přemýšlí. Pak se mu rozzářil obličej.
„Brankář je nejdůležitější, protože je nejpůvodnější postavou famfrpálu! Četl jsem to ve Famfrpálu v průběhu věků. Když vytvářeli pravidla, vymysleli nejprve brankáře a střelce, pak odrážeče a postava chytače vznikla až dodatečně!“ vykřikl vítězoslavně a rozmáchl rukama. Přitom svou pravou paží vrazil prudce do Hermiony, která tentokrát nestačila uhnout a spolu se svou židlí se poroučela k zemi. Ginny vyprskla smíchy. Hermiona se vyhrabala zpod stolu a zabodla do své kamarádky zlobný pohled. Zrzka okamžitě zmlkla. Ron se začal své přítelkyni omlouvat. Harry mezitím nechápavě těkal očima mezi Ginny a Hermionou.
„Moc se nesměj,“ pronesla hnědovláska chladně. Ginny se kousla do rtu.
Co má tohle znamenat? pomyslela si zmateně. Pak si uvědomila, že od té doby, co Hermiona přišla, na ni snad ještě ani jednou nepromluvila. V mysli se jí objevilo nepříjemné tušení.
Takže na to přišla… Ví, že jsem dnes byla za Dracem. Zase si to všechno domyslela… už tehdy, když jsem se jí v Doupěti vyptávala na zadržené, tak se na mě dívala podezíravě. Proboha to snad ne! Řekne o tom Harrymu?!
Ginny se zatvářila provinile. Hermiona ji znovu sjela pohledem a opět se posadila na židli.
Harry a Ron si vyměnili tázavé pohledy.
„Můžete nám vysvětlit…“ začal Harry, ale přerušilo ho tiché klepání na sklo. Všichni pohlédli směrem, ze kterého se ozývaly zvuky. Za oknem se vznášel středně velký hnědý výr a dožadoval se přístupu dovnitř. Harry vstal ze židle, otevřel okno a vzal si od sovy dopis. Výr krátce zahoukal, roztáhl veliká křídla a za chvíli už z něj byla na tmavnoucí obloze vidět jen drobná tečka. Harry rozložil dopis a začal nahlas číst.


Ahoj Harry a Ginny!
Už jste slyšeli tu novinku? Ministerstvo asi před hodinou zadrželo 3 uprchlé smrtijedy! Manžele Goylovi a Waldena Macnaira. Právě jsou u výslechu pod vlivem Veritasera. Zatím odmítali mluvit. Až budeme na oddělení bystrozorů vědět víc, ještě se ozvu. Vsadím se, že obzvlášť ty, Harry, se nemůžeš dočkat, až všichni ti darebáci dostanou, co si zaslouží!
Tonksová

Harry dočetl a na chvíli zapomněl zavřít ústa. Všichni u stolu tiše zírali na dopis v jeho rukou. Po pár němých vteřinách se Hermiona vymrštila ze židle.
„Musím okamžitě na ministerstvo! Určitě budou problémy s mozkomory. Jsou od toho útěku hrozně vzteklí a bude třeba je přesvědčit, že nemůžou dát smrtijedům polibek. Také bychom měli vyjednat další podmínky jejich uvěznění. Mozkomoři budou muset smrtijedy teď hlídat ve dne v noci.“ S těmito slovy vyrazila rozrušeně z kuchyně a po chvíli už ostatní slyšeli jen bouchnutí vstupních dveří.
Znovu se rozhostilo ticho.
„Taky by neměla tu práci brát pořád tak vážně,“ ozval se Ron rozladěně.
I když se jednalo o dopadení smrtijedů, zdálo se, že se Ronovi toto přerušení oslavy vůbec nezamlouvá.
„No nic, počkám na ni doma. Zatím se mějte. Ahoj,“ rozloučil se.
„Ahoj,“ odpověděli těsně před tím než se i za Ronem zabouchly dveře.
Harry a Ginny se na sebe šťastně usmáli, oba velice potěšeni novými událostmi. Každý ze svého vlastního důvodu.
Ginny si mohla oddechnout. Hrozba, že Hermiona něco prozradí Harrymu byla prozatím zažehnána. A navíc - Draco bude nejspíš zase volný a její život se opět vrátí do starých kolejí. Už se nebude muset zabývat následky toho nešťastného srpnového večera, kdy se s Dracem dala do řeči. Tak se jí snad konečně podaří na něj zapomenout. Ze srdce jí spadl obrovský kámen a ona doufala, že vše bude zase jako dřív.

Harry stál pod sprchou a užíval si horké vody, jenž příjemně bičovala jeho tělo. Přemýšlel o dopisu, který před chvílí četl. Cítil nepopsatelný pocit úlevy z nových událostí, o kterých se v dopise psalo.
Takže se všechno zase v dobré obrací. Ministerstvo vyslechne výpověď chycených Smrtijedů. Zjistí, jak se jim podařilo uprchnout z Azkabanu, kde se skrývají ostatní, a pak ty zbývající Smrtijedy dopadnou. Všechno bude jako poslední čtyři roky. Beze strachu z návratu černé magie, přemýšlel s nadějí.
Harry si to nechtěl v posledních čtrnácti dnech moc připouštět, ale z těch uprchlých Smrtijedů byl skutečně rozrušený. Potom, co svět zbavil Voldemorta, doufal, že bude mít konečně klid. Ale pak se stalo tohle a jeho přepadla ta dobře znám vžitá vlastnost, že musí všechno vyřešit, všechny zachránit. Teď si mohl oddechnout. Když se tenkrát rozhodoval mezi povoláním bystrozora a profesionálního famfrpálového hráče, byl unavený tím honem za černou magií. Proto zvolil právě famfrpál. V poslední době však nemohl pořádně spát. Přemýšlel, že se pokusí něco podniknout. On prostě nemohl jen tak sedět se založenýma rukama a čekat až to bystrozorové vyřeší. Teď už ale snad nebude nic takového potřeba a on bude zase klidně usínat.
S velice dobrou náladou vypnul vodu, osušil se, vzal si přes sebe župan a zamířil do ložnice. Ginny vypadala, že spí. Harry si sedl vedle ní, pohladil ji po ruce a políbil ji do vlasů. Otevřela oči a usmála se.
„Ty nespíš?“ zeptal se šeptem.
Jen zavrtěla hlavou a posadila se. Harry ji vzal za ruku a propletl svoje prsty s těmi jejími.
„Víš, Gin, napadlo mě…“ napínal zrzku Harry, „že bychom se mohli dohodnout na datu naší svatby,“ pronesl do ticha.
Ginny si s odpovědí dala načas. Harrymu se na okamžik zdálo, že v její tváři vidí nesouhlas. V další chvíli si byl ale jistý opakem. Ginniny oči teď zářily a ústa měla roztažená v širokém úsměvu.
„To by bylo naprosto skvělé, Harry!“
„Tak to jsem moc rád. Kdy se chceš vdávat? Nechám to jen na tobě, jestli na podzim nebo v zimě…“
„Nejradši v létě!“ vyhrkla. Harry se trochu zachmuřil.
„To by bylo hezké, ale nechci čekat další rok. Brzy bude podzim.“
„Já vím, ale chci, aby bylo teplo až se budeme brát,“ řekla prosebně.
„No je začátek září. Myslím, že teplo ještě nějakou dobu vydrží, takže bychom možná mohli…“
„Ale to by muselo být nejpozději za měsíc,“ skočila mu do řeči udiveným tónem.
„A to by vadilo?“ zeptal se s jiskřičkami v očích a Ginny se musela znovu usmát. Chvíli se na sebe jen tak dívali a Harry mohl vidět, jak usilovně přemýšlí. Nakonec ho chytila i za druhou ruku a řekla:
„Nevadilo. Uspořádáme svatbu ještě teď v září. Třeba… sedmadvacátého. To číslo mám ráda. Co ty na to?“
Harry ji místo odpovědi prudce objal a dlouho šťastně svíral v náručí.
„Dvacátého sedmého… už teď je to i moje oblíbené číslo! Vílo, my se budeme brát!“ vyhrkl vesele.
„Ano to budeme…“ řekla tónem, jako by ji to samotnou překvapovalo, kousek se odtáhla a upřeně mu pohlédla do očí. Chvíli se jen tak pozorovali. Potom Harry přiblížil své rty k jejím a jemně je políbil. Nejdřív je jen lehce laskal, ale potom vnikl svým jazykem dovnitř a vyhledal ten její. Jemný polibek zintenzivněl. Náhle byl vášnivý a hluboký. Harry ji objal a položil na postel.
Tohle bude ještě dlouhá noc, pomyslel si spokojeně.

Ginny udýchaně dorazila na jedno z londýnských náměstí a spěšně se přesunula ke starému nepoužívanému obchodnímu domu. Nenápadně prošla sklem kolem ošuntělých figurín a ocitla se přímo ve vstupní hale Nemocnice sv. Munga. Okamžitě se vydala k oddělení pro léčení kouzelnických chorob a úrazů. Měla zpoždění a doufala, že její kolegyně Lenka tam chvíli zůstane za ni. Obvykle byla dochvilná, ale dnešní noc se moc nevyspala. V očích měla únavu, přesto jí však zářily štěstím. Zčervenalé tváře podtrhovaly úsměv, který jí dnes ještě nezmizel z obličeje. Už dlouho s Harrym nezažila tak pěknou noc. Všechno se jí najednou zdálo tolik hezké. Vezme si skvělého muže a bude šťastná. Dnes ji prostě nic nemohlo rozhodit. To se ovšem mýlila.

„Ahoj, Lenko! Omlouvám se, že jdu pozdě,“ pozdravila svoji kamarádku ze školy.
„Ahoj. To nevadí, nikam nespěchám,“ odpověděla Lenka jejím typicky nadpozemským hlasem.
Ginny se bleskově převlékla.
„Takže jako vždycky, Gin, zkontroluješ pacienty na oddělení těžkých úrazů. A na sto šestce je prý nový pacient, takže tam zajdi nejdřív,“ zadala jí Lenka instrukce. Pak se rozloučila a odešla.
Ginny si povzdechla.
Další nudný pracovní den, dnes mi to přece ale nemůže zkazit náladu.
S úsměvem se vydala bílou nemocniční chodbou k pokoji číslo sto šest. Otevřela dveře a chystala se zkontrolovat léčebné kouzelnické přístroje vedle postele, když jen tak mimoděk pohlédla do tváře nového pacienta. Zalapala po dechu a překvapeně uskočila dál od postele. Před ní neležel nikdo jiný než Draco Malfoy.

A/N: Za skvělý beta-read moc děkuji Šedoočce.